Parodontitida patří spolu se zánětem dásní a zubním kazem mezi nejčastější onemocnění dutiny ústní, její diagnostika a léčba je tedy běžnou náplní práce stomatologa. V různé míře se vyskytuje u každého druhého dospělého člověka a jde o nejčastější příčinu ztráty zubů.
Parodontitida je chronickým zánětlivým onemocněním, které vede k úbytku tkání kolem zubů a k jejich viklavosti až ztrátě. Postiženy jsou všechny čtyři součásti závěsného aparátu zubu neboli parodontu – a to dáseň, kost, periodontální vazivo a cement na povrchu kořene zubu. Parodontitida tedy nepoškozuje samotný zub, nýbrž tkáně okolo něj.
Hlavní příčinou tohoto onemocnění je mikrobiální zubní povlak (plak), vlastní postižení parodontálních tkání je pak zprostředkované nepřiměřenou reakcí samotného organizmu. Na vzniku a rozvoji parodontitidy se podílejí také genetická predispozice, životní styl (stres, strava, pohyb) a vnější faktory, jako je hygiena nebo kouření. Chronický zánět parodontu je způsoben neschopností organizmu vypořádat se se zubním plakem a mikroflórou v něm obsaženou. Neadekvátní obranná reakce pak vede k úbytku okolní kosti a tvorbě parodontálních kapes (neboli chobotů). V pokročilých formách se parodontitida projevuje menší či znatelnější viklavostí zubů, ústupem dásní s odhalováním zubních krčků a kořenů, popř. zápachem z úst.
JAK VZNIKNE PARODONTITIDA
Rozvoji parodontitidy vždy předchází plakem podmíněný zánět dásní – gingivitida. Akumulace plaku je pro parodont nebezpečná hlavně v oblasti dásňového žlábku (sulcus gingivalis), který obkružuje zubní korunku a hlubší je přirozeně v mezizubních prostorech, kde dáseň vybíhá v tzv. mezizubní papilu. Bakteriální mikroflóra obsažená v zubním plaku vyvolává zánět dásně, a ta potom otéká, krvácí, je zarudlá a bolí.
Vlivem otoku dásní dojde k prohloubení gingiválního sulku a tím i ke změně prostředí původně mělkého dásňového žlábku (snížené množství kyslíku a lepší nabídka živin) a vznikají tak podmínky pro změnu v mikrobiálním složení plaku, vhodnější pro bakterie anaerobní (nevyžadující kyslík) a proteolytické (živící se hlavně bílkovinami). Na tomto přechodu k nerovnováze (dysbióze) v zubním plaku pod okrajem dásně (subgingiválně) se výrazně podílí kromě nedostatečné hygieny také imunitní odpověď vnímavého organizmu. Právě vnímavost vůči parodontitidě, která těsně souvisí s chybnou regulací zánětu, se u každého z nás liší a rozhoduje o tom, jak výrazně a jakým způsobem se onemocnění projeví.
Vnímavost vůči zánětu parodontu a imunitní nerovnováha jsou dány také celkovým zdravím organizmu a jeho imunitní kondicí
(tzv. immune fitness). Na nich se podílejí jak predispozice genetické, tak celková onemocnění a užívané léky. Osoby trpící cukrovkou, poruchami imunity nebo jinými zánětlivými onemocněními jsou k parodontitidě náchylnější. Rozvoj onemocnění výrazně souvisí s mírou prožívaného fyzického i psychického stresu, s vyvážeností a přiměřeností stravy a s dostatkem pohybu – tedy se zdravým životním stylem. Zásadní vliv má také kouření, které nejenom lokálně zhoršuje obranyschopnost tkání parodontu, ale má i negativní vliv na imunitní systém celého organizmu. Neopomenutelným aktérem je také věk, tedy stárnutí, které přispívá k horší kondici imunitního systému. Parodontitida postihuje zejména dospělé, ale může se objevit i u mladších jedinců, pokud je některá ze zmíněných charakteristik předurčí ke zvýšené vnímavosti.
JAK SE PARODONTITIDA POZNÁ?
Od zánětu dásní se parodontitida liší hlavně výraznějším krvácením z dásní, hnisavým výtokem z parodontálních kapes (chobotů), ústupem dásní a kosti a později viklavostí zubů. Samotný zánět dásní přitom může a nemusí být výrazný. Ztráta kosti je viditelná zejména na rentgenovém snímku, ale odhalování krčku a kořene zubu si všimne i pozorný pacient. Parodontální kapsy, mělké i hluboké (i 12–15 mm), se mohou tvořit kdekoli okolo zubu. Nejčastěji je najdeme v mezizubním prostoru. Povrch kořene zubu v kapsách pokrývá zubní kámen a zubní plak, který nadále představuje zdroj infekce pro organizmus, jehož se pacient sám není schopen zbavit. Imunitní reakce tak pokračuje v autodestrukci okolních tkání, v epizodách dochází k dalšímu ústupu kosti a dásně, zub ztrácí oporu ve svém závěsném aparátu. Objevuje se viklavost zubů, krvácení a hnisavý výtok z parodontálních kapes, zápach z úst a bolest. V akutních případech může zánět v hluboké parodontální kapse vést i ke vzniku abscesu.
Destrukce parodontu může probíhat rychle u velmi vnímavých pacientů, nebo až nepozorovaně u odolnějšího organizmu. V obou případech může parodontitida dospět ke ztrátě zubu, většinou pro jeho nepřijatelnou viklavost nebo opakované akutní obtíže. Postižen může být celý chrup, nebo jen některé skupiny zubů či jednotlivé zuby. O tom rozhodují i anatomické poměry, předchozí stomatologická ošetření nebo hygienické návyky a zručnost pacienta.
DÁ SE VŮBEC PARODONTITIDA VYLÉČIT?
Do ordinace zubního lékaře nebo parodontologa – specialisty přicházejí pacienti v různé fázi onemocnění a s různou mírou postižení parodontálních tkání. Léčba je vždy individuální, ale její základní principy jsou společné.
Příčinou parodontitidy je přítomnost zubního plaku v dásňovém žlábku a pod dásní, který u vnímavého organizmu vyvolá onemocnění. Základní metodou léčby je tedy zlepšení a zdokonalení každodenní ústní hygieny pacienta. Nutná je pravidelná dokonalá očista nánosů plaku z oblasti zubního krčku na tvářové i jazykové (popř. patrové) straně zubu, z obou souvisejících mezizubních prostorů, z ploch směřujících do mezer po zubech již ztracených a ze zadních ploch posledních zubů. Pátou čištěnou plochou u stoliček a zubů třenových je pak kousací ploška.
Dentální hygienistka nebo zubní lékař vede pacienta k adekvátní technice čištění chrupu, vybere správné pomůcky podle individuálních potřeb a kontroluje přítomnost zubního plaku i pacientovy hygienické návyky. Dále odstraňuje zubní plak a kámen, který pacientovi brání v čistitelnosti všech ploch a udržuje zánět. Potom nechirurgickými nebo chirurgickými metodami odstraníme i veškerý poddásňový zubní plak a kámen. V rámci komplexní léčby je pro zlepšení prognózy jednotlivých zubů někdy nutné i ošetření kazů, kořenových kanálků, zhotovení nové či přechodné náhrady (korunka nebo protéza) nebo případně tzv. dlahování, tedy spojení zubů postižených parodontitidou do jednoho celku.
Pokud se povede dlouhodobě udržet okolo zdravých zubů prostředí bez plaku a pokud ovlivníme i vnímavost pacienta, parodontitida se zastaví.
JAK PODPOŘIT LÉČBU A HOJENÍ PARODONTU KROMĚ DOKONALÉ DENTÁLNÍ HYGIENY?
Kontrola zubního plaku, tedy každodenní účinné odstraňování nánosů samotným pacientem, je při léčbě nutností. Zároveň se snažíme ovlivnit právě vnímavost pacienta k parodontitidě. Uživatele tabáku v jakékoli formě je nutné motivovat k ukončení tohoto škodlivého návyku. Identifikujeme také celková onemocnění a nepříznivé faktory životního stylu, které mají dopad na průběh parodontitidy, a snažíme se je upravit. Vedeme pacienta k zodpovědnosti za stav vlastního chrupu a ke spolupráci na léčbě. Nakonec je to hlavně pacient, jehož aktivita hraje v léčbě hlavní roli.
JAKÝ JE VÝSLEDEK PARODONTOLOGICKÉ LÉČBY?
Úspěšná komplexní léčba vede k potlačení zánětu závěsného aparátu zubu. To se projeví vymizením otoku dásní, krvácení a hnisavého výtoku, zuby se zpevní, parodontální kapsy se zhojí. Dásně vypadají přirozeně, není cítit zápach z úst. Nedochází k dalšímu úbytku kosti a dásně kolem zubů. V některých případech je možné tkáně regenerovat, tedy obnovit ztracenou část parodontu chirurgickými metodami.
JAK UDRŽOVAT ZNOVUNABYTÉ PARODONTÁLNÍ ZDRAVÍ?
Všechny rizikové faktory, které ke vzniku parodontitidy přispívají, je nutné doživotně „držet na uzdě“. Pravidelné kontroly u dentální hygienistky a zubního lékaře zajistí bdělost a kontrolu nad pacientovými hygienickými návyky a udrží adekvátní úroveň péče o chrup. Dodržování zdravého životního stylu a posílení celkové obranyschopnosti sníží sklon k recidivě parodontitidy.
Rozvoji parodontitidy vždy předchází plakem podmíněný zánět dásní
