fbpx

Onemocnění zevního zvukovodu

ANATOMICKÉ MINIMUM


Zevní zvukovod je součástí sluchového aparátu a zajišťuje zachycení a průchod zvukových vln na bubínek a systém středoušních kůstek, které jej dále převádějí na tekutiny vnitřního ucha. Zvukovod má tvar nepravidelné trubice a obsahuje dvě fyziologická zúžení a dvě ohbí. Tento poznatek má klinický význam při uváznutí cizího tělesa nebo ušního mazu a také ovlivňuje pohled na bubínek při otoskopickém vyšetření i akustické vlastnosti zvukovodu. Zevní část zvukovodu je tvořena chrupavkou, vnitřní část navazující na bubínek je kostěná. Zvukovod je vystlán kůží, která obsahuje chlupy a také mazové a modifikované apokrinní (ceruminózní) žlázky. Produkty žláz společně s odloupanou povrchovou vrstvou kůže tvoří ušní maz. Zvukovod má funkci akustickou (rezonanční trubice) a ochrannou (chrání střední ucho před infekcí, traumatem nebo cizím tělesem).

Nemoci zevního zvukovodu můžeme rozdělit na:

  • vrozené vady,
  • zánětlivé nemoci,
  • nádory,
  • úrazy,
  • cizí tělesa,
  • ušní maz.

VROZENÉ VADY ZEVNÍHO ZVUKOVODU

Vrozené vady zevního zvukovodu se vyskytují s četností 1 na 10 000–20 000 narozených dětí. Vyskytují se samostatně nebo jako součást postižení jiných orgánů, mohou být jednostranné nebo oboustranné. Mezi nejčastější vrozené vady patří atrézie a stenóza, zdvojení, kongenitální tumory a píštěle zevního zvukovodu. Tyto vady se řeší chirurgicky, v případě atrézie a stenózy je základním cílem adekvátní rehabilitace sluchu, která se u nejmenších dětí řeší pomocí kostních vibrátorů, ve vyšším věku pak používáme nejmodernější typy implantátů pro kostní vedení. Možné jsou i rekonstrukční výkony s účastí plastického chirurga.

ZÁNĚTLIVÉ NEMOCI ZEVNÍHO ZVUKOVODU

Akutní zánět zevního zvukovodu

Jde o časté onemocnění, které postihuje 3–10 % populace (Bjorab 1996). Jedná se převážně o bakteriální infekci, která může být lokalizovaná nebo difuzní. Nejčastějším původcem je Staphylococcus aureus nebo pyogenes, u difuzní formy je pak častá smíšená aerobní infekce. Typickými původci jsou Pseudomonas aeruginosa, Staphylococcus epidermidis a Proteus mirabilis. Vyskytuje se typicky v letních měsících v souvislosti s koupáním v bazénech. Hlavním klinickým příznakem je intenzivní bolest ucha stupňující se při tahu za boltec, při tlaku na tragus a při žvýkání. Otoskopicky je přítomný prosáklý, zarudlý a zúžený zvukovod s detritem. U pokročilých forem se zánět šíří do okolí a projeví se zarudnutím a otokem v retroaurikulární krajině, kdy může klinicky imitovat mastoiditidu.
Terapie spočívá v lokálních výplaších zevního zvukovodu borovou vodou, fyziologickým roztokem nebo ředěným peroxidem, dále se aplikují ušní kapky s obsahem antibiotik, případně kortikoidů. U pokročilého zánětu je nutná systémová léčba antibiotiky, nejtěžší případy si vyžadují hospitalizaci a nitrožilní aplikaci antibiotik. U prolongovaných stavů je nutné vyloučit mykotické agens, případně jiné příčiny (chronické cizí těleso, cholesteatom, nádor).

Mykotický zánět zevního zvukovodu

Tvoří asi 10 % všech akutních zánětů. Etiologicky se uplatňují Aspergillus niger, flavus nebo fumigatus a Candida species. Projevuje se svěděním, pocity tlaku a plnosti ucha, průběh bývá prolongovaný. V léčbě používáme výplachy zvukovodu a lokální aplikaci antimykotických látek (natamycin, ciclopirox, neomycin, genciánová violeť).

Virové záněty zevníhozvukovodu


Jsou nejméně častou formou akutního zánětu, způsobují je herpetické a chřipkové viry. Projevují se výsevem bolestivých puchýřků, horečkou, bolestmi hlavy, často bývá současně postižení i lícního nervu a sluchového nervu (u herpes varicella‑zoster). Pacientům podáváme acyklovir, v indikovaných případech kortikoidy, analgetika a antiflogistika.

Chronické záněty zevního zvukovodu

Dělíme je na infekční a neinfekční. Infekční probíhají na podkladě opakované exacerbace akutních zánětů, zatímco ty neinfekční na podkladě chronických onemocnění, jako je ekzém, atopická dermatitida nebo psoriáza. Závažným stavem je stenózující forma zánětu, kdy dochází k postupnému zužování až úplnému uzávěru zevního zvukovodu, jenž si vyžaduje chirurgické řešení.

NÁDORY ZEVNÍHOZVUKOVODU

Nádory zevního zvukovodu jsou buď nádory měkkých tkání, nebo nádory kostí a mohou být benigní, nebo maligní. Nádory zvukovodu jsou velmi raritní, maligní postihují jednoho člověka na jeden milion obyvatel za rok. Nejčastějšími maligními nádory jsou bazaliom a spinaliom.
Varujícími příznaky nádorových změn jsou ulcerace, granulace, polypy, krvavá sekrece, zapáchající sekrece, bolestivost a nedoslýchavost. Často se objevují až v pozdním stadiu onemocnění. Vždy je nutná histologická verifikace. Základem terapie nádorů zevního zvukovodu je chirurgické odstranění nádoru, u rozsáhlých tumorů se aplikuje i radioterapie a chemoterapie.

ÚRAZY ZEVNÍHO ZVUKOVODU

Úrazy zevního zvukovodu jsou poměrně časté a běžně vznikají při čištění ucha, mohou být však součástí i závažných kraniotraumat. Projevují se krvácením, bolestivostí a nedoslýchavostí. Terapie spočívá v toiletě rány, vyloučení perforace bubínku, aplikaci protizánětlivých ušních kapek, v případě nutnosti repozice aplikujeme sterilní tamponádu.

CIZÍ TĚLESA V ZEVNÍM ZVUKOVODU

Cizí tělesa ve zvukovodu se vyskytují převážně u dětí a duševně nemocných osob. Mohou být živá (hmyz) nebo neživá (korálky, kamínky, vata, papír, lego a jiné). Pro přesnou diagnostiku je nutná otoskopie nebo mikrootoskopie a identifikace cizího tělesa. Nejefektivnější a nejbezpečnější léčbou je vypláchnutí cizího tělesa vodou, někdy je nutná extrakce pomocí háčku nebo jiného nástroje, vždy však pod kontrolou zraku.

UŠNÍ MAZ


Ušní maz (cerumen) je produkt ceruminózních a mazových žláz kůže zevního zvukovodu. Součástí mazu jsou i oloupané epitelie, vypadané chloupky a zevní prach. Týdně vzniká u člověka asi 1–2 mg ušního mazu. Ušní maz chrání zevní zvukovod mechanicky (promazávání, samočisticí schopnost, zachytávání prachu) a antibakteriálně (brání bakteriím přilnout na povrch kůže). Nejčastějším problémem je nadměrná produkce ušního mazu, který může zevní zvukovod zcela ucpat. Vzniká tak pocit zalehnutí ucha a nedoslýchavost a také může dojít k zánětu zevního zvukovodu. V tomto případě je ideální aplikace přípravků na bázi olejové emulze, které cerumen rozpustí. Někdy je nutný výplach ušního mazu nebo jeho extrakce v ordinaci otorinolaryngologa.

MUDr. Milan Urík, Ph.D.

autor pracuje na Klinice dětské otorinolaryngologie FN Brno a LF Masarykovy univerzity v Brně