Implantologie je v současnosti oborem, který se stal nedílnou součástí stomatologie. Zabývá se inzercí dentálního implantátu, tedy umělé náhrady ztraceného vlastního zubu – „umělého kořene“, do místa po chybějících zubech.
První zmínky o implantátech se objevují z doby asi 3 tisíce let př. n. l. u Mayů, dále pak v Číně a Egyptě. Jako první implantát byl vyvinut čepelkový implantát v roce 1967 profesorem Linkowem. Tento implantát býval vždy spojený s přirozeným pilířem – zubem či zuby. Za otce všech závitových implantátů je považován profesor Brånemark, který sice vyvinul implantát již v roce 1965, ale svoje výsledky publikoval teprve po důkladných zkouškách v roce 1977. Tento implantát již nemusel být spojován se zubem a stal se jeho plnohodnotnou náhradou.
DĚLENÍ IMPLANTÁTŮ
Dentální implantát bývá nejčastěji vyroben z technicky čistého titanu (Grade2 nebo Grade4), dále ze slitiny titanu a zirkonu (Roxolid 15%Zr85%Ti), beta-titanové slitiny (TiNbTa) anebo ze zirkonu (keramický implantát) (obr. 1). Implantáty můžeme dělit podle řady hledisek. Výše byla klasifikace dle použitého materiálu, další možností je dělení na implantáty, které inzerujeme po dokonalém zhojení kosti – tzv. klasické implantáty, a na ty, jež zavádíme do doposud nezhojené kosti, ev. ihned po extrakci zubu – tzv. včasné implantáty (v tomto případě lze použít i klasické implantáty). Dále je dělíme na implantáty jednofázové, které jsou vyrobeny vcelku – např. keramické implantáty a čepelkové implantáty, nebo dvoufázové, jež předpokládají inzerci enoseální části a až po zhojení fixtury implantátu nasazení suprastruktury a korunky. Mimo klasické implantáty ještě používáme tzv. miniimplantáty, které slouží většinou jako provizorní implantáty a v některých indikacích jako definitivní řešení (např. v oblastech chybějících postranních řezáků).
ZAVEDENÍ IMPLANTÁTŮ
Pro zavedení implantátu je potřeba splnit několik podmínek. Je nutno mít dostatečnou kostní hmotu v čelistech. V případě nedostatku kosti se používá několik technik k doplnění kosti. Jednou z nich je přenos vlastní kosti (augmentace autotransplantátu) nebo užití náhradního materiálu (biomateriálu) (obr.2). Těchto náhradních materiálů je celá řada. Velmi často se užívá materiál bovinního původu (např. Bio-oss), materiál uměle vytvořený (např. trikalciumfosfát) nebo hydroxyapatit. Nicméně jsou situace, kdy ani tyto techniky nevedou k vytvoření dostatečného objemu kostního materiálu. Zde lze někdy využít transplantaci kosti z jiného odběrového místa, než jsou čelistní kosti. Jedná se například o transplantaci z oblasti žeber nebo lopaty kosti kyčelní. Existuje však několik situací, kdy nejsme schopni ani těmito technikami doplnit kost. V takovém případě můžeme užít buď miniimplantáty, nebo musíme zhotovit pouze snímatelnou náhradu bez přítomnosti implantátů.
U dvoufázových implantátů, které patří k nejčastěji zaváděným implantátům, je kotvení suprastruktur (nástaveb do implantátů) buď šroubováním, nebo u některých implantátů bez šroubování pouze tzv. samosvorným úhlem, kdy plochy zavedené nástavby při inzerci do fixtury implantátu se kotví roztažením díky teplotě prostředí dutiny ústní.
VHOJENÍ IMPLANTÁTU
Pro dokonalé vhojení (oseointegraci) implantátu v kosti je důležitá také povrchová úprava implantátu. Dalším významným hlediskem je celkový a aktuální zdravotní stav pacienta. Je řada onemocnění nebo akutních stavů (např. záněty, ředění krve, gravidita), u nichž po vyléčení nebo úpravě stavu jsme schopni implantovat, a nejde tedy o absolutní kontraindikaci. Podobně např. diabetes mellitus představuje pouze relativní kontraindikaci, u dobře kompenzovaných pacientů je možno implantáty zavádět. Existují však i onemocnění (např. psychické nemoci nebo předchozí radioterapie v dané lokalitě), která jsou absolutní kontraindikací pro implantaci.
INDIKACE K IMPLANTACI
První z indikací bývá doplnění ztráty jednoho pilíře – tzv. „solo“ pilíře. Patří často k jednodušším případům inzerce dentálního implantátu s výjimkou frontální, esteticky exponované oblasti. Důležitý je dostatečný prostor mezi sousedními zuby, aby nedošlo ke kontaktu implantátu se zuby. V případech, kdy prostor není adekvátní, přichází na řadu ortodoncie, při níž nám díky interdisciplinární spolupráci ortodontista takový prostor dostatečně rozšíří (obr. 3). Mezi další indikace patří ztráty zubů (molárů neboli laicky stoliček) v distálních úsecích, které slouží především k rozmělnění stravy. Jedním z řešení takové situace je snímatelná náhrada, jež ale často není pro pacienty dostatečně komfortní. Inzerce implantátů může být výhodnější. Takto ošetřený chrup tzv. „na pevno“ nevyžaduje manipulaci se snímatelnou náhradou. Na ukázku je přiložen rtg snímek implantátů v této indikaci (obr. 4).
Pokud je ztráta zubů větší, příp. až do stavu bezzubých čelistí, můžeme pacienta ošetřit dvěma způsoby. Prvním, tím levnějším, je inzerce většinou dvou implantátů (platí to především pro dolní čelist), které vložíme do místa postranních řezáků nebo do oblasti mezi postranními řezáky a špičáky. V takovém případě finální ošetření není fixní. Jedná se o snímatelnou (hybridní) náhradu, která je přichycena pomocí systému patrice-matrice, kdy náhrada tzv. zaklapne těmito patentkami za implantáty. Jako druhé řešení přichází dražší ošetření, a to čtyřmi až šesti implantáty. Toto ošetření pro pacienta znamená, že bude mít protetickou práci „na pevno“, tedy odpovídající stavu před ztrátou zubů. Cenový rozdíl v takovém případě je asi čtyřnásobný oproti levnějšímu ošetření za pomoci pouze dvou implantátů a potenciálně snímatelné náhrady.
CENY
Cenové kalkulace implantátů se obvykle pohybují v rozmezí 10 000 až 21 000 Kč za implantát bez následné protetické části. Tu v současnosti představují fazetované korunky, které se už stávají obsolentními. Nyní jsou častější metalokeramické, zirkonové či celokeramické korunky, jež jsou esteticky velmi podobné přirozeným zubům.
PÉČE O IMPLANTÁT
Ačkoliv si mnoho pacientů myslí, že když mají implantát, tak jej budou mít už navždy a bez nutnosti dodržování řádných hygienických zásad a adekvátního čištění v okolí implantátu, není to pravda.
O dentální implantát se musí pacienti starat více než o vlastní zub. Je nutné nejenom klasické čištění zubů kartáčkem, ale také používání mezizubních kartáčků, dentálních vláken a ústních sprch. Mimo to jsou prospěšné návštěvy dentálních hygienistek, které jednak zkontrolují techniku čištění a dále odstraní zubní plak a kámen v místech, kde to pacient sám nedokázal.
První kontrola zavedených implantátů bývá po půl roce, další po roce a následně v prodlužujících se intervalech. Pacient je poučen, jak se má starat o implantát, a upozorněn na to, že pokud dojde ke krvácení, což bývá známka zánětu, musí přijít na kontrolu. Tehdy se zhotoví rentgenový snímek, který nám ukáže, jak vypadá kost, a zároveň palpačně a sondou zkontrolujeme stav dásní v okolí implantátu.
Závěrem lze říct, že implantologie je v dnešní době nedílnou součástí ošetření pacientů v zubních ordinacích. Většinu jedinců, kteří přišli o zub či zuby, jsme schopni ošetřit tak, abychom jim umožnili estetickou i funkční náhradu vlastních ztracených zubů.
Pro oseointegraci v kosti je důležitá také povrchová úprava implantátu
